Entlebuchský salašnický pes

Historie plemene

V roce 1889 se v časopisu Zentralblatt für Jagd- und Hundeliebhaber (Ústřední listy milovníků myslivosti a psů) objevil článek o entlebušském salašnickém psu, jehož autorem byl E. Bauer z Aarburgu. Entlebušští psi nebyli ještě žádným čistokrevným plemenem, patřili k velkému množství bezejmenných psů sedláků. Říkalo se jim podle prostředí, ve kterém žili, vesnický, venkovský nebo prostě honácký pes.

Bauer ve svém článku píše: „Nejvíce oblíbený a ceněný je entlebušský pes u salašníků a malých obchodníků s dobytkem. V našem kraji zcela a ve všech ohledech převzal úlohu ovčáckých psů. Velikostí se podobá malému honiči. Vzhledem ke své výšce působí kompaktně, má silný, válcovitý trup a zcela rovnou hřbetní linii…Entlebušský pes je neobvykle živý a temperamentní, nezná únavu a jeho oříškově hnědé, inteligentní oči sledují pána a snaží se porozumět každému jeho přání; rovněž je u něho charakteristicky vyvinutý pud doprovázet pastýře a stádo a je na něm patrné, že to dělá rád. Štěkot je málo slyšitelný a slabý. V uplynulém létě jsme mohli obdivovat inteligenci těchto psů za normálních povětrnostních podmínek a na salaších vysoko v horách. Na pouhý pokyn salašníka přiváděl jeden takový pes nehlučně a bez kousání zaběhlé kusy nazpět do stáda, protože dobytčata byla oslepena čerstvě napadaným sněhem. Salašníci si takové psy považují a dobře s nimi zacházejí.“

Bauerův článek ležel před zveřejněním bohužel velmi dlouho v zásuvce redaktora, protože ten (podle svých vlastních slov) takto popisovaného psa vůbec neznal.

Max Sieber, který byl velkým milovníkem salašnických psů a věnoval se jejich podpoře i rozvoji, prosil již od počátku osmdesátých let 19. století v kynologickém tisku o informace o entlebušském honáckém psu a navrhoval, aby byla v roce 1884 na výstavě v Bernu otevřena také zkušební třída pro entlebušské salašnické psy.

K tomu bohužel nedošlo, protože pořadatelé v Bernu jednoduše opsali katalog výstavy z Curychu, a protože v Curychu dosud žádní entlebušští psi neexistovali, nebyli předvedeni ani v Bernu.

Po zveřejnění Bauerova článku přiměl Sieber bernské kynology k tomu, aby tohoto malého honáckého psa hledali v Emmentalu a Entlebušsku. Vzhledem k tomu, že výstava v roce 1899 skončila se ztrátou, neměli však kynologové zájem pouštět se do nových úloh.

Žádný entlebušský salašnický pes nebyl předveden dokonce ani v roce 1907 na výstavě v Lucernu – v samotné kolébce entlebušského psa. Bylo zapotřebí, aby přišla taková osobnost, jako byl známý geolog prof. dr. Albert Heim, který dokázal kynologům vysvětlit, že by bylo možné poměrně snadno vyšlechtit z trojbarevných psů sedláků samostatné plemeno.

A byl to – jako v případě velkého švýcarského salašnického psa – opět „sběratel“ Franz Schertenleib z Rothöhe u Burgdorfu, kdo se vydal hledat entlebušského salašnického psa a v roce 1913 při výstavě v Langenthalmu předvedl rozhodčímu A. Heimovi čtyři jedince. Byli to první zástupci nového plemene, kteří byli zapsáni do švýcarské plemenné knihy. Na zemské výstavě v Bernu v roce 1914 představil Schertenleib dalších pět entlebušských psů, kteří byli rovněž zapsáni do plemenné knihy. Těchto dalších pět zápisů však zůstalo nadlouho osamoceno a chov entlebušského salašnického psa opět usnul.

Zachráncem entlebušských salašnických psů byl zvěrolékař dr. B. Kobler ze St. Gallen. Ten se rozhodl energicky rozvinout chov entlebušských salašnických psů. V roce 1924 inzeroval v místních novinách vydávaných v Eschholzmattu následující inzerát: „Hledá se entlebušský salašnický pes se zkráceným ocasem“.

Bohužel neobdržel žádné odpovědi. Pak však navštívil Schertenleiba a v jeho „sbírce“ zahlédl také malého entlebušského salašnického psa. V létě 1926 dostal od Schertenleiba fenu Babeli von der Rothöhe, na které založil svůj chov. V srpnu 1926 založil Švýcarský klub pro entlebušské salašnické psy. Na první klubové výstavě v St. Gallen v roce 1927 bylo posouzeno celkem 16 entlebušských salašnických psů.

Řada věcí, které napsal E. Bauer o entlebušském salašnickém psu v roce 1889, platí i dnes a jsou zakotveny i ve standardu FCI.

 

Povaha a uplatnění

Ve standardu plemene se uvádí, že entlebušský salašnický pes je živý, temperamentní, sebejistý a nebojácný pes, je dobromyslný a na své rodině velmi závislý. K cizím se chová mírně nedůvěřivě. Podobně jako ostatní plemena salašnických psů je i on znám svojí láskou k dětem a lovecké sklony jsou mu cizí.

Použití tohoto plemene je opravdu široké, uplatní se jako stopař či hlídač domu, vyhovuje mu výcvik poslušnosti, záchranářský výcvik, canisterapie, agility, flyball a nespočet dalších psích sportů.

Z valné většiny platí to, co je uvedeno ve standardu. Existují však i výjimky, což bývá většinou zaviněno nesprávnou výchovou. Ale i v takovém případě existují vhodná řešení. Věnovat se s entlebušským salašnickým psem pracovnímu výcviku nebo se s ním věnovat aktivnímu kynologickému sportu nám nepochybně přinese mnoho radosti. Toto plemeno je, stejně jako ostatní plemena salašnických psů, výborným rodinným psem. Entlebušský salašnický pes si rozumí s dětmi stejně dobře jako s ostatními psy. Díky jeho malému vzrůstu a krátké srsti je péče o něj snadná. Nikdy však nesmíme entlebušského salašnického psa zneužívat jako módního psa. Potřebuje své úkoly a co nejužší kontakt se svojí rodinou, potřebuje dostatečnou a ranou socializaci, kdy jej od štěněte budeme zvykat na nejrůznější situace, na kontakt se psy, jinými zvířaty i cizími lidmi, budeme ho brát pokud možno všude s sebou.

Entlebušský salašnický pes potřebuje vyrovnaného, důsledného, sportovně založeného pána, který mu dá odpovídající zaměstnání. Pak se stane entlebušský salašnický pes tím nejlepším společníkem, jakého si dovedete představit a zvládne jakékoli situace – v nejhustším městském provozu i na louce při hře s ostatními psy.

 

Standard

Entlebušský salašnický pes (Entlebucher Sennenhund)
Standard FCI č. 47 ze dne 28. 6. 2002

Země původu: Švýcarsko

Datum publikace platného originálního standardu: 28. 11. 2001

Použití: Honácký, strážní a hlídací pes ke hlídání statků. Dnes také všestranný pracovní pes a příjemný rodinný pes.

Klasifikace FCI: Skupina 2 - Pinčové a knírači, molosové, švýcarští salašničtí psi a jiná plemena. Sekce 3 - Švýcarští salašničtí psi. Bez zkoušky z výkonu.

Krátký historický přehled: Entlebušský salašnický pes je nejmenším plemenem ze švýcarských salašnických psů. Pochází z Entlebuchu, což je údolí v oblasti kantonů Luzern a Bern. První popis pod názvem "Entlebucherhund" pochází z roku 1889, ale ještě dlouho poté se appenzellský a entlebušský pes od sebe vůbec nerozlišovali. V roce 1913 představil profesor Heim, velký milovník podporující intenzivně plemena švýcarských salašnických psů, čtyři exempláře tohoto malého honáckého psa s vrozeně zkráceným ocasem na výstavě psů v Langenthalu. Na základě posudků rozhodčích byli tito psi zaneseni jako čtvrté plemeno salašnických psů do švýcarské plemenné knihy psů SHSB. První standard byl však zpracován až v roce 1927 a po 20. srpnu 1926 následovalo na základě iniciativy Dr. B.Kohlera založení švýcarského klubu pro entlebušské salašnické psy, který se nadále věnoval rozvoji a čistokrevnému chovu tohoto plemene. Jak nízký počet zápisů do plemenné knihy SHSB ukazuje, toto plemeno se rozvíjelo jen pomalu. Entlebušský salašnický pes získal nový podnět v okamžiku, kdy lidé odhalili a prokázali jeho vrozené vlastnosti živého a neúnavného honáckého psa a jeho vynikající vlohy pracovního plemene. Dnes, třebaže je stále ještě málo početný, nalezl tento atraktivní trojbarevný pes své milovníky a těší se stále rostoucí oblibě také jako rodinný pes.

Celkový vzhled: Bezmála středně velký, kompaktně stavěný pes lehce obdélníkového formátu, trojbarevný jako všechna plemena švýcarských salašnických psů, velmi pohyblivý a mrštný. Čilý, bystrý, chytrý a přátelský výraz tváře.

Důležité proporce:

  • Poměr kohoutkové výšky k délce těla = 8 : 10.
  • Poměr délky tlamy k délce mozkovny = 9 : 10.

Charakteristika: Živý, temperamentní, sebejistý a nebojácný; vůči osobám, které dobře zná, je dobromyslný a příchylný; vůči cizím lehce nedůvěřivý; neúplatný hlídač; veselý a učenlivý.

 

Hlava: V harmonickém poměru k tělu, lehce klínovitá, suchá. Podélné osy tlamy a mozkovny jsou víceméně paralelní.
  Lebka: Dosti plochá, poměrně široká v nejširším místě mezi nasazením uší, k tlamě se trochu zužuje; týlní hrbol stěží patrný; čelní rýha málo vyjádřená.
Stop: Málo vyvinutý.
Nosní houba: Černá, lehce vystupující před přední okraj pysků
Tlama: Silná, dobře modelovaná, od čela a lící zřetelně odsazená, stejnoměrně se zužuje, ale není špičatá; trochu kratší než vzdálenost od stopu k týlnímu hrbolu. Hřbet nosu rovný.
Pysky: Málo vyvinuté, těsně přiléhající k čelisti; okraj pysků černě pigmentovaný.
Chrup: Silný, pravidelný a úplný nůžkový skus. Klešťový skus se toleruje. Chybění 1-2 PM1 (prvních třeňových zubů) se toleruje. Na chybějící M3 (3. stoličky) se nebere zřetel.
Líce: Málo vyvinuté.
Oči: Poměrně malé, okrouhlé, tmavě hnědé až barvy lískových oříšků. Výraz je živý, přátelský, pozorný. Oční víčka dobře přiléhající; okraje víček černě pigmentované.
Oční víčka: Dobře přiléhající, u černého psa černá, u havanově hnědého psa (pokud možno tmavě) pigmentovaná.
Uši: Ne příliš velké; vysoko a poměrně široce nasazené; ušní boltce visící, trojúhelníkového tvaru, na špičce dobře zaoblené; pevná a dobře vyvinutá ušní chrupavka; v klidu ploše přiléhající; při vzbuzené pozornosti psa v nasazení lehce zvednuté a směřují dopředu.

Krk: Středně dlouhý, silný, suchý, plynule přecházející do trupu.

 

Trup: Silný, lehce obdélníkový.
  Hřbet: Rovný, pevný a široký; Poměrně dlouhý.
Bedra: Silná, ohebná, ne příliš krátká.
Záď: Lehce spadající, poměrně dlouhá.
Hruď: Široká, hluboká, dosahující až k loktům. Výrazné předhrudí; žebra přiměřeně klenutá; hrudní koš protáhlý, oválného průřezu.
Břicho: Málo vtažené.

Ocas:

  • Přirozený ocas plynule navazující na lehce skloněnou záď. U nesení ocasu snaha o lehce visící nebo zcela visící ocas.
  • Vrozené zkrácení ocasu.

Dlouhý ocas a vrozeně zkrácený ocas jsou rovnocenné.

 

Hrudní končetiny: Silně osvalené, ale ne příliš těžké; nejsou postaveny ani příliš úzce, ani příliš široce. Běhy jsou krátké, robustní, rovné, souběžné a postavené dobře pod tělem.
  Plece: Svalnaté; lopatka dlouhá, šikmá a dobře přiléhající.
Nadloktí: Stejně dlouhé nebo jen o málo kratší než lopatka. Úhel s lopatkou zhruba 100 až 120°.
Loket: Dobře přiléhající.
Předloktí: Poměrně krátké, rovné, dobré síly kostí, suché.
Nadprstí: Při pohledu zepředu plynule navazuje na předloktí; při pohledu ze strany jen velmi mírný úhel; poměrně krátké.

Pánevní končetiny: Dobře osvalené. Při pohledu zezadu jsou pánevní končetiny postaveny nepříliš úzce, jsou rovné a rovnoběžné.
  Stehna: Poměrně dlouhá, v koleni tvoří s lýtkem poměrně otevřený úhel. Stehna široká a silná.
Lýtko: Zhruba stejně dlouhé jako stehno; suché.
Hlezno: Poměrně vysoko postavené.
Zadní nadprstí (nárt): Poměrně krátké, robustní, svisle postavené a v obou pohledech rovnoběžné. Paspárky se musí odstranit (s výjimkou zemí, ve kterých je odstraňování paspárků zákonem zakázáno.)
Tlapy: Oblé, s těsně navzájem přiléhajícími a dobře klenutými prsty. Směřují rovně dopředu; drápy jsou krátké a silné; polštářky pevné a odolné.

Chody: Prostorný, uvolněný a lehce plynulý pohyb se silným posunem vycházejícím z pánevní končetiny; při pohledu zepředu a zezadu se končetiny pohybují rovně a rovnoběžně.

Osrstění: Patrová srst. Krycí srst krátká, pevně přiléhající, tvrdá a lesklá. Podsada hustá. Lehce zvlněná srst na kohoutku a / nebo hřbetě se sice toleruje, ale není žádoucí.

 

Zbarvení: Typické trojbarevné zbarvení. Základní barva je černá s pokud možno symetrickými tříslově zbarvenými (žlutá až hnědavě rezavá barva) a bílými odznaky. Tříslově zbarvené znaky se nacházejí nad očima, na lících, na tlamě a na hrdle, po stranách hrudníku a na všech čtyřech končetinách, přičemž na končetinách musí tříslová barva ležet mezi černou a bílou. Podsada: tmavě šedá až hnědavá.
  Bílé odznaky:
  • Dobře viditelná, úzká bílá lysina, probíhající bez přerušení od temene přes hřbet nosu; může zcela nebo částečně obepínat tlamu.
  • Bílá od brady přes hrdlo bez přerušení až na hruď.
  • Bílá na všech čtyřech tlapách.
  • U dlouhého ocasu je žádoucí bílá špička.
  • Toleruje se malá bílá skvrna na šíji (ne větší než zhruba půlka dlaně), ale není žádoucí.

Velikost: Kohoutková výška u psů činí 44 – 50 cm, tolerance do 52 cm; u fen 42 – 48 cm, tolerance do 50 cm.

Vady: Jakákoliv odchylka od výše uvedených bodů je považována za vadu, jejíž hodnocení musí být přímo úměrné stupni jejího vyjádření.

  • Chybějící pohlavní výraz.
  • Silné odchylky od ideálních proporcí.
  • Příliš hrubé nebo příliš jemné kosti.
  • Nedostatečné osvalení.
  • Kulatá mozkovna.
  • Silně vyjádřený stop.
  • Krátká, příliš dlouhá nebo špičatá tlama; hřbet nosu jiný než rovný.
  • Lehký předkus.
  • Chybějící zuby kromě dvou 1. třeňových zubů.
  • Oči příliš světlé, příliš hluboko usazené nebo vystupující.
  • Nedostatečně uzavřená víčka.
  • Uši příliš hluboko nasazené, příliš malé nebo příliš špičaté, nesené odstávající; složené ucho.
  • Hřbet příliš krátký, spáditý nebo kapří hřbet.
  • Záď přestavěná nebo silně spadající.
  • Hrudní koš příliš plochý nebo sudovitý; chybějící předhrudí.
  • Zalomený ocas, ocas nesený nad hřbetem.
  • Strmé zaúhlení hrudních končetin.
  • Vytočené nebo křivé přední běhy.
  • Měkká nebo prošlápnutá zápěstí.
  • Strmé zaúhlení, kravský postoj nebo sudovitý postoj pánevních končetin; sbíhavý postoj.
  • Tlapy podlouhlé, málo klenuté prsty.
  • Chody krátké, strnulý pohyb, sbíhavý, křížící se pohyb.
  • Vady kresby srsti:
    • Přerušená lysina.
    • Bílá skvrna na šíji větší než zhruba půlka dlaně.
    • Bílá dosahující zřetelně nad zánártí (holínky)
    • Bílá není na všech čtyřech tlapách.
    • Průběžný bílý obojek (vážná vada)
    • Rozdělená bílá na hrudi (vážná vada)
    • Hrudní končetiny – chybějící rezavě červená mezi bílou a černou (vážná vada)
    • Chybějící bílá kresba na hlavě, hlava ne zcela černá (velmi vážná vada)
  • Nejisté chování, nedostatek temperamentu, lehká agresivita.

Vylučující vady:

  • Bojácnost, agresivita.
  • Podkus, výrazný předkus, zkřížený skus.
  • Entropium, ektropium.
  • Žluté dravčí oko, skleněné oko, modré oči.
  • Zatočený ocas.
  • Příliš dlouhá, jemná srst; chybějící podsada.
  • Chyby barvy:
    • Chybějící trojbarevné zbarvení.
    • Základní barva jiná než černá.
  • Nedostatečná velikost, nadměrná velikost ve srovnání s údaji o toleranci.

Pozn.: Psi musí vykazovat dvě očividně normálně vyvinutá, v šourku plně sestouplá varlata.

Zdroj: Klub švýcarských salašnických psů Česká republika, www.kssp.cz

Zdroj: Klub švýcarských salašnických psů Česká republika, www.kssp.cz



Více zde: http://www.swisstricolor.com/plemeno/

Zdroj: Klub švýcarských salašnických psů Česká republika, www.kssp.cz



Více zde: http://www.swisstricolor.com/plemeno/

Zdroj: Klub švýcarských salašnických psů Česká republika, www.kssp.cz



Více zde: http://www.swisstricolor.com/plemeno/